Louky na Vysočině trápí sucho, sekáče vedro a prach
Letošní léto je opravdu „vypečené“. Kombinace extrémně vysokých teplot a absence deště nevyhovuje ani loukám, ani pracovníkům spolku Sdružení Krajina. Ruční sekání luk ve 30°C není opravdu nic moc.
Stroje, jako je například sekačka nebo nahrabovač, navíc vyzařují také pořádnou dávku tepla. Pokud s nimi člověk zrovna pracuje, ještě se o pár stupňů oteplí. „Pro mě, jako pro člověka, který nesnáší velká tepla, je to letos hrůza.“ říká Dagmar Kafková ze Sdružení Krajina. „ Dřív, když bylo vedro, ochladili jsme se třeba aspoň v tůňkách, které jsme na spoustě luk vybudovali. Bohužel mnoho z nich je letos vyschlých. Tak se smažíme na slunci, a když už nám zteplá i voda na pití, je čas jet domů.“ Své výhody to ale taky má. Kvůli dokonalému opálení nemusíme vážit dalekou cestu k moři.
Vedle velkého tepla se díky nedostatku vláhy potýkáme také s nadměrnou prašností. Podmáčenky jsou vyprahlé a sekáči tak dýchají hliněný prach či suché zbytky trav a rašeliníků celý den. Z pracovníků i strojů se tak v průběhu dne stávají šedé monolity nápadně připomínající sochy. „Někdy už je to opravdu na hraně lidských možností,“ říká Tomáš Blažek, vedoucí party sekáčů ve Sdružení Krajina. „ Samozřejmě nás napadlo použít respirátory. V klasickém respirátoru se celý den při našem zápřahu vydržet nedá. Proto zvažujeme pořídit něco lepšího, ve stylu ochranných polomasek. Snad to pomůže.“
Několik suchých a horkých let jsme si již vyzkoušeli, takže to pro nás není žádná novinka. I tehdy byly podmáčenky suché a vyprahlé a my celé léto nemuseli sáhnout po holinkách. Když v roce 2019 začalo opět pršet, podmáčené louky byly opět podmáčené. Všichni jsme doufali, že se zásoba podzemní vody doplní a vše se zas vrátí k normálu. Situace se však po pár letech opakuje a otázka zadržení vody v krajině znovu nabývá na důležitosti.
