Investigativní novinář: Žurnalistika je životní styl – Vysočina-news.cz
Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
Podpořte nás prosím.

Please turnoff your ad blocking mode for viewing your site content

img

Investigativní novinář: Žurnalistika je životní styl

/
/
/
913 Zobrazení



O náročnosti novinařiny a o její kvalitě besedoval na Letní žurnalistické škole Karla Havlíčka Borovského 2020 redaktor Deníku N Jakub Zelenka spolu s kolegyní Janou Ustohalovou a se slovenským protějškem z Denníku N Mirem Kernem.

Jakub Zelenka má o investigativě co říct, za svoji práci už získal tři novinářské ceny. Poslední z nich byla Novinářská křepelka pro novináře do 33 let. Aktuálně píše pro český Deník N, kde se věnuje česko-čínským vztahům.

Na besedě jste se bavili o Deníku N a slovenském Denníku N, potom i o investigativní novinařině. Co byste o tom řekl?
Obecně nemám rád označení investigativní novinář, protože si myslím, že to, co se v Čechách považuje za investigativní novinařinu, by na západě neprošlo. Standardy jsou u nás nastavené velmi nízko. To, čemu říkáme investigativa, jsou často úniky ze spisů nebo utajované informace. Ale je to hlavně o popisování disfunkčního systému a ty střípky a pikantnosti mají přitáhnout čtenáře a ilustrovat míru daného problému.  

Jaký je tedy rozdíl mezi českou a západní investigativou?
Lakmusovým papírkem bývá, když spolupracujete se západními médii, třeba The New York Times, a oni od vás kauzu přebírají. To pak uvidíte, jestli splňujete základní standardy. Jestli to máte ‚vyfutrovaný‘. Oni ke všemu chtějí, pokud možno, tištěné dokumenty, aby všichni mluvili na záznam a obecně hlavně tvrdá data. Institut anonymních zdrojů, který je u nás nadužívaný, se na západě používá jen ve výjimečných momentech při těch nejvýznamnějších kauzách.

Jak jste se k tomuhle žánru novinařiny vůbec dostal?
Původně jsem se chtěl věnovat kultuře, a tak jsem napsal do Lidových novin, že se chci naučit dělat novinařinu a že to klidně budu dělat zadarmo. A oni mi řekli, hele, tady to nikdo zadarmo nedělá, a dali mi stovku na hodinu, což se asi shodneme, že je lepší než smažit někde hranolky (smích).

Jakub Zelenka uprostřed, foto: Jaroslav Loskot

Takže to začalo už v Lidovkách?
Ano, mým tehdejším šéfem byl Radek Kedroň, který se věnuje policii a bezpečnostním složkám a je to pro něj královské téma. Nějak mě do toho hodil a sám jsem časem došel k tomu, že jsou pro mě důležitější věci než to, že se herec pohádal s režisérem. Naučil jsem se to a asi mi to i nějakým způsobem jde. Tak jsem u toho zůstal. A vlastně mě to i baví a našel jsem v tom i adrenalin, který mě uspokojuje.

Často je cítit, že novináři chtějí vynést na světlo pravdu a něco významného odhalit. Je to víc o touze po pravdě, nebo o tom, co člověk obecně považuje za důležité?
Novináři jsou egoistická stvoření, takže tam může hrát roli i potřeba exhibovat. Ale já bych byl opatrný s tím slovem pravda, protože ta může být na obou stranách. Jde o to zachytit co nejreálněji obraz daného problému. A to je to, k čemu se snažíme blížit. A další touhou je sledovat dobré a důležité příběhy, které jsou vnitřně důležité i pro vás. A to by mělo převážit nad tím, kolik lidí na to klikne a kolik předplatných se prodá nebo i v jaké jste redakci. Pokud máte příběh, který pro vás není důležitý a pustíte ho, tak by asi nemělo smysl ho ani publikovat.

Jak vnímáte české novináře a fakt, že psát může vlastně kdokoliv?
Novinařina se naštěstí reguluje sama. Ale největší problém české novinařiny je, že čeští novináři nesledují cizí média a nebaví se o práci cizích novinářů a její kvalitě. Buď je tady přítomné takové mlčení nebo se naopak všichni hejtí.

Jaký by měl být podle vás dobrý novinář?
Musí být zvídavý. Žurnalistika není zaměstnání, to je životní styl. Novinář nefunguje tak, že zavře notebook a jde domů. Často se stane, že se dozvíte zásadní informaci a máte v sobě pět piv a víte, že to teď prostě musíte jít sepsat (smích).

Jak náročné to je?
Od té doby, co jste novinář, tak jím nepřestáváte být a naučíte se, pokud za něco stojíte, celý svět vnímat z novinářského pohledu. Hlavně vidět témata. My si často děláme srandu, že témata se válí na ulici a stačí je jen sebrat, ale je to opravdu tak. Je hodně kauz a hodně problémů, o kterých se tak obecně ví, ale dokud je někdo nepopíše, tak to nebouchne.

Jako třeba už trochu zprofanované #metoo?
Ano, to byl třeba případ #metoo. Obecně se vědělo, že dochází k obtěžování a že ve vysokých funkcích jsou lidé, kteří toho často zneužívají, a právě sexuálním obtěžováním ponižují a manipulují podřízené. Až když se objevily první případy, napsalo se o tom a začalo se o tom mluvit veřejně, mohlo se konečně začít reálně něco měnit. A úkolem novináře je hledat tahle témata. To je pro mě právě ta investigativa. Jak zaznělo už ve filmu Spotlight – musíme napsat, že to je systémový problém.

Jak se bráníte vyhoření, co děláte, aby se člověk z toho novinářského tempa nezbláznil?
Naučit se odpočívat je zásadní a dost složité. Každý má někdy slabší chvíli. Já jsem třeba měl takovou minulý týden, kdy jsem se jeden den musel sebrat ve tři, jít domů a vzít si dva dny volna, protože toho na mě bylo už moc. Podle mě je důležité o tom mluvit se svými nadřízenými a dávat si pozor, aby pak to vyhoření neovlivnilo výsledek vaší práce. Aby vám to pak nepokřivilo realitu a aby byl člověk schopný vždy dodržovat novinářské zásady.

Děje se to vám nebo kolegům často?
Chodí to ve vlnách, když někdo mívá třeba dlouhodobé úzkosti, tak pak chodí k psychologovi.

Během debaty jste zmínil alkohol.
Ano. A někdo chlastá. Samozřejmě alkohol není úplně ideální volba (smích). Ale jak říkala Jana Ustohalová v předchozí debatě, velmi pomáhá rodinné zázemí. Takže třeba lidi, co jsou single jako já, musí mít podpůrný mechanismus, třeba skupinu přátel. Pomáhá i mluvit o tom s ostatními kolegy.

Takže není nějaká ověřená metoda?
Není na to univerzální odpověď. Každý si musí najít vlastní způsob, jak odpočívat a jak v tom zůstat co nejdéle. Ale taky je třeba si uvědomit, že novinařina není jediná cesta a není to něco, na čem by měl člověk lpět i za cenu psychického zdraví. A strach z toho, že jednou třeba odejdete a už se do toho nikdy zpátky nedostanete, by vás určitě neměl paralyzovat.

Co pro vás bylo na začátku nejtěžší?
Nevím, jestli to tak měli i ostatní, ale já jsem měl vždycky veliký respekt k tomu vypouštět něco do veřejného prostoru, kde si to může přečíst kdokoliv. Měl jsem strach, abych svou chybou nezničil někomu život. Ze začátku je člověk určitě opatrnější, později už to je lehčí a mydlí to pak jedno za druhým rychleji, odvážněji a sebevědoměji. A jinak jsem docela těžký dysgrafik, takže ani samotné psaní nebyla moje nejsilnější stránka. Člověk se musí naučit psát srozumitelně a podávat informace jasně. Jsou třeba lidi, kteří sice umí dobře psát, ale neumí informace tak dobře předat. A mě platí spíš za přínos informací. Teď už to umím i docela dobře napsat, ale ne vždycky se to sejde.

Měl byste na závěr nějaký tip pro začínající novináře?
Když jste v soukromém médiu, neměli byste být aktivističtí. Jde hlavně o to poskytnout lidem informace a na tom by měl člověk stavět.  

Takže objektivita?
Jistě. K tomu patří i snaha mluvit s lidmi, které nemáte rádi a přistupovat k nim úplně stejně jako k těm, kteří jsou vám sympatičtí a kterým fandíte. Je opravdu velmi složité odpoutat se od vlastních preferencí, dát stranou svoji osobnost a nasadit novináře. Ale když to dokážete a začnete mluvit se všemi, stane se z vás velmi dobrý a respektovaný novinář. Protože opravdu mluvit se všemi dneska umí málokdo.

Autorka je absolventkou Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského 2020

  • Facebook
  • Twitter