Cestování nás baví, rádi vidíme cizí země, kultury, ale hlavně lidi, říká Petr Jelínek z Havlíčkova Brodu

Online deník Vysočina-news.cz připravil ve spolupráci s Petrem Jelínkem z Havlíčkova Brodu sérii o vypravování o putováních nejen na kolech po nejrůznějších koutech světa. K cestování ho přivedl v dětství jeho otec, před několika lety se spojil se spolužákem Petrem Novotným a cestují spolu. Dnes přinášíme první díl jeho vypravování.

Proč jste se s kolegou rozhodli cestovat po různých zemích světa?
Cestování nás oba vždy bavilo a každý zvlášť jsme jezdili už dříve. Já mám za sebou sérii tzv. koločundrů (©můj taťka vymyslel ten název v sedmdesátých létech). Projeli jsme na kolech tzv. na těžko kromě tehdejšího Československa několikrát i Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, tehdejší Jugoslávii, NDR a Polsko, jinam to nešlo.

Jako bonbónek jsme v roce 1987 přetnuli Evropu od Jadranu do Baltu, na skládačkách. Takže jsem zažil nádherné dětství na bicyklech, se spaním ve stanu vždy mimo kempy, kdy jsme se museli postarat sami o sebe, za vedra i deště, podle chatrných map, bez navigací, jednou jsme jeli na kole i po dálnici. Po revoluci jsme začali jezdit do Rakouska a později jsem se svým synem byl na kole ve sjednoceném Německu, Rakousku, Švýcarsku, Nizozemí, Belgii a Francii. Současně jsem jezdil jako externí průvodce po celé Evropě. Za studií jsem ještě stačil jako studentskou praxi navštívit exotické části tehdejšího Sovětského svazu, střední Asii i Sibiř. Služebně jsem pobýval krátkodobě zejména v německy mluvících státech, dále v Anglii, Dánsku, Španělsku a Švédsku. K tomu ještě nějaké soukromé tradiční rodinné dovolené (Egypt, Řecko, Itálie, Chorvatsko). Ještě mi pár zemí Evropy zbývá objevit, ale to si nechám na důchod….

Začal jste cestovat sám, kdy jste se dali dohromady s Petrem Novotným?
Když jsem se se svými „cestovatelskými“ úspěchy chlubil na srazu třídy svému spolužáku Petru Novotnému, překvapil mě, že on mezitím navštívil celou Skandinávii, Ukrajinu a hlavně Arménii s Gruzií. Trochu jsem mu tu exotiku záviděl, a proto, když mi v na jaře 2017 zavolal, že mám pro mě nabídku na cestu, ihned jsem souhlasil. Tak jsme spolu prvně odjeli do Arménie, Náhorního Karabachu (republika Arcach) a Gruzie. Zjistili jsme, že nám to cestování dohromady vyhovuje, a tak jsme začali plánovat další cesty spolu.

Prostě nás cestování baví, rádi vidíme cizí země, kultury, ale hlavně lidi, jejich život, radosti i starosti. A o to raději se zase vracíme domů, abychom se zase těšili na další cesty. Vždy přes půl roku se připravujme, chvíli tam jsme a pak se dlouho z naší cesty těšíme a vzpomínáme.

Na základě čeho si vybíráte, kam se zrovna vypravíte?
Nemáme žádná pravidla výběru, prostě se pro něco nadchneme. Hodně dáme na doporučení kamarádů, čerpáme z cestovatelských přednášek, milujeme krátké reportáže z Objektivu ČT, sledujeme cestovatelské filmy na Prima Zoom a ČT2, čteme časopis Lidé + Země, prohlížíme internet a Facebook. Pak se pro něco rozhodneme a děláme vše pro naši budoucí cestu. Většinou máme více rozpracovaných témat.

Při výběru destinací víme jedno: stačí si otevřít plážové i poznávací destinace cestovních kanceláří –  tam rozhodně nepojedeme. Trochu více nás zajímají dobrodružné cestovky, které pořádají expedice. Někdy si prohlédneme jejich program a inspirujeme se. A když pak potkáme nějaké krajany – klienty cestovních kanceláří na podobné expedici, trochu nás těší, že jsme nezávislí a můžeme si svobodně dělat to, co chceme a co nás napadne. Trochu se usmíváme, když za minimální náklady jsme na dané destinaci několikrát déle a řídíme si program podle sebe. Protože jsem několik let pracoval jako průvodce, chápu, že s velkou skupinou je situace složitější. Na stranu druhou si zodpovídáme jen za sebe a večer nás proto místo drahého hotelu někdy čeká nocování pod širákem nebo na lavičce před nádražím s večeří v místním bistru.

Zažil jsem při mé poslední návštěvě Paříže policejní dohled, bojové skupiny vojáků v plné polní s ostrou municí, vše mezi turisty, chránili nás. K tomu cesta metrem na periferii kolem půlnoci, kdy z okolních lidí svítilo jen bělmo očí. To už zažít nemusím, tam jsem se opravdu bál. Jak říká můj parťák Petr, do těchto kulturních zemí můžeme jet s cestovkou, až budeme staří a třeba na vozíčku pod Eiffelovkou nahřejeme staré kosti.

Jezdíme zejména na východ, zatím nám stačila Asie. Vybíráme si země netradiční a hlavně ne moc turistické. Máme teorii, že na východě je dobrodružství. A to nás baví. Chudí, ale upřímní a hodní lidé, špatná infrastruktura, někdy bezpečnostní i hygienické nevšednosti, kontroly na hranicích, razítka do pasů, exotické stravování. Naproti tomu směrem na západ od nás čeká nebezpečí, riziko, strach před terorismem, násilí, národnostní nepřizpůsobivé menšiny.

Pokračování příště.