Streetworkerky: Pomáháme mladým v Jihlavě třeba se jen vypovídat

Park M. R. Štefánika s dětským hřištěm, lavičkami a stromy u Základní školy T. G. Masaryka v Jihlavě je zbarvený podzimem. Streetworkerky z nízkoprahových zařízení pro děti a mládež Erko a Vrakbar jihlavské charity vyrazily na místa, kam za nimi chodí mladí lidé a svěřují se jim s problémy.

Je pravé babí léto, uprostřed parku sedí na lavičce parta pokuřujících mladíků, hned vedle postává Šárka, Barča a Kristýna. Holky pracují už řadu let pro Oblastní charitu Jihlava, konkrétně pro nízkoprahová zařízení pro děti a mládež Vrakbar a Erko.

„Ještě než vyrazíme, poprosíme vás, abyste se drželi trošku zpátky. Klienti by se za námi mohli bát přijít, jste pro ně cizí,“ dávají mi a mému kolegovi – fotografovi rady před cestou po městě. „Normálně bychom oslovily i tuhle partičku, ale jsou z naší přítomnosti už nervózní, tak to necháme raději na jindy,“ kývne hlavou směrem k pětici kluků Kristýna.

Společně pak vyrážíme ulicemi Jihlavy do Smetanových sadů. „Do terénu chodíme celkem pětkrát do týdne. Už máme ověřená místa, kde se schází nejen mladí lidé s problémy. Zatímco Erko pracuje s dětmi od šesti let, naše cílová skupina začíná čtrnáctým rokem,“ říká mi Šárka z Vrakbaru, když procházíme Mahlerovou ulicí. „Základ naší práce je v tom, že aktivně oslovujeme a jen pasivně nečekáme,“ vysvětluje mi.

Se Šárkou se držíme zpátky, zatímco Barča s Kristýnou jdou více vpředu. Prohlížím si jejich batohy. Mají na nich barevný odznáček s nápisem Streetwork. Poznávací znamení pro případné klienty. „Možná by bylo dobré zmínit, že se nezaměřujeme pouze na děti a mladé lidi, kteří dělají nepořádek. Snažíme se pomoci všem, kteří to podle nás v danou chvíli potřebují. Někdy vidíme, jak sedí holka na lavičce a brečí. Jdeme za ní, představíme se a opatrně se ptáme. Dozvíme se třeba, že se rozešla s klukem a potřebuje si jen popovídat,“ vysvětluje mi smysl práce v terénu Šárka. „Důležité je budování vztahů a důvěry,“ dodává.

Přicházíme do Smetanových sadů, zatímco mě na první pohled zaujme stavba nové arény, která roste v bezprostřední blízkosti parku, holky si všímají skupinky asi šesti mladých lidí, kteří postávají za jedním z keřů. Barča s Kristýnou jdou za nimi. „Nedávno jsme tu takhle oslovily partu středoškoláků a vůbec jsme si nevšimly, že mezi nimi sedí učitel,“ směje se Šárka: „Měli tu zrovna hodinu angličtiny. Byli ale skvělí. Vzali nás mezi sebe a my jim naši práci představily. Dokonce jsme do toho zapojily i tu angličtinu. Děláme přece streetwork.“

Po pár minutách, kdy postáváme vedle kostelíku a vyhříváme se na sluníčku, se za námi vrací holky. „Jsou to lidi z intru, kteří nevědí, co v Jihlavě odpoledne dělat. Daly jsme jim náš leták. Jedna z holek o nás prý už slyšela. Myslím, že máme nové klienty. Nepracujeme jen s lidmi, kteří mají problémy, snažíme se obecně podporovat mladé,“ potvrzuje mi slova Šárky Kristýna z Erka. „Začal nový školní rok. Hodně mladých lidí přichází do nových kolektivů, ať už na učňák, na střední školu nebo právě na internát. Snažíme se jim ten vstup a navázání vztahů trošku usnadnit,“ dodává Barča. „V terénu nejčastěji řešíme témata jako rodina, školní neúspěchy, vztahy, partnerství, duševní zdraví, experimentování s návykovými látkami nebo pocit osamělosti,“ doplňuje Kristýna.

Naše další kroky míří do ulic v okolí centra města, konkrétně do Divadelní. Holky se zastaví u vysoké žluté zdi a nám ukazují, ať pokračujeme. „Půjdeme za roh, tady je oblíbené místo, kam za holkami klienti chodí, tak ať je nerušíme,“ vysvětluje nám Šárka. A má pravdu. Během pěti minut sem přichází skupinka čtyř holek. „Pojďte za námi, holky dovolily, že můžete být u našeho setkání,“ říká nám Kristýna a vede nás ke zdi. „Hmm… My teď máme pauzu před další hodinou. Co budeme dělat potom, nevíme. Ve škole nás to teda dneska moc nebaví. Ale dívej, prohodily jsme si bundy, tahle je moje a tuhle jsem si půjčila,“ mluví s Barčou holky z osmé třídy, jako kdyby byla jejich starší sestra. Přitom se prý vidí teprve počtvrté.

To už ale vedle nás vzniká další hlouček, tentokrát asi osmi kluků. Většina z nich je ve značkových soupravách a v ruce drží takzvané vapíky. Od holek se přitom dozvídáme, že jim není víc než patnáct. „Vapíky jsou teď bohužel velkým problémem mezi náctiletými. Stejně jako například žvýkací tabák nebo THC. Snažíme se proto dělat osvětu i v tomto směru,“ ujišťují mě holky a my se opět vzdalujeme, protože tahle partička o nás rozhodně nestojí.

Po dvaceti minutách se vydáváme dál přes Masarykovo náměstí na hradby. „Díváme se, jestli není kolem laviček nepořádek, nebo jestli se na některých místech neobjevily graffiti. To by pak totiž značilo, že sem může docházet naše cílovka. Na místo se vracíme i několikrát denně v různých časech, abychom na ně případně narazily a popovídaly si s nimi,“ vysvětluje mi Kristýna a prohlíží si ženu a muže na jedné z laviček. „Tihle už jsou mimo naši věkovou kategorii, jinak bychom je oslovily,” dodává a zadívá na nedaleké nákupní centrum. „I tam za mladými lidmi, kteří mají svá trápení, chodíme,“ říká mi Šárka. Pro dnešek se už ale loučíme a já odcházím s pocitem a přesvědčením, že streetwork v Jihlavě má smysl!