Spisovatel, který přežil vlastní pohřeb. „Psaní mi umožňuje užívat si mnohem více životů,“ říká Jaroslav Čejka

V pátek 16. října uvádí spisovatel Jaroslav Čejka v havlíčkobrodském kulturním domě Ostrov od 14.30 v rámci Podzimního knižního veletrhu knihu povídek Jak jsem přežil vlastní pohřeb a křtí svou satirickou trilogii Uberšvejk a současně zve k přípitku bílým i červeným vínem.

V úterý 1. dubna 2025 si uspořádal vlastní předčasný pohřeb, na který dorazilo přes šedesát hostů. Spisovatel v něm spojil netradiční rozloučení s humorem a happeningem.
V rozhovoru vypráví také o vzniku trilogie Uberšvejk, inspiraci skutečnými lidskými osudy i o tom, proč je pro něj psaní možností prožít mnohem více životů, než je člověku dáno.

Co Vás přivedlo k názvu Jak jsem přežil vlastní pohřeb?
Prostá skutečnost, že jsem si 1. dubna 2025 ve Velké obřadní síni pražského Krematoria Strašnice svůj předčasný pohřeb sám uspořádal. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé proto, abych svou početnou rodinu a nejbližší přátele nepřipravil o naše poslední rozloučení, daroval jsem totiž své tělesné ostatky Patologickému ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy za účelem jejich využití při výuce mediků. A za druhé proto, abych pozvané i sám sebe pobavil ojedinělým happeningem, což se povedlo. Na pohřeb se dostavilo přes šedesát „smutečních“ hostů včetně reportéra a fotografa Blesku, který pak o celé té taškařici uveřejnil reportáž, a o mém údajném skonu referovala i Česká televize, Český rozhlas, televize Nova i Prima a vyšly mé nekrology v několika literárních časopisech v Čechách i na Slovensku. A to všechno přesto, že v pozvánce, která měla vzhled smutečního oznámení, nebylo jediné slovo o mém úmrtí. Mluvilo se v ní jen o předčasném loučení se mnou.

Je podle Vás těžší psát humor, nebo vážný text?
Podle mne je těžké napsat dobrý text. Na tom, jestli je humorný, vážný či dokonce tragický, už tolik nezáleží. V tom totiž jde spíš o autorův naturel, jeho povahu a sklony.

Kde se vzal nápad na trilogii Uberšvejk?
Před lety jsem poznal člověka, jenž je sice skoro o dvacet let mladší než já, ale přesto se stal mým kamarádem, a kterého v mnoha směrech obdivuji. Byl totiž při svém narození postižený tak zvanou novorozeneckou mozkovou obrnou, kterou odnesly jeho nohy. Dnes se pohybuje převážně na invalidním vozíku anebo v autě. Dokázal si totiž udělat řidičský průkaz a navzdory své invaliditě celý život pracuje. Mimo jiné jako taxikář a mezi jinými i u firmy UBER. A právě jeho zážitky a životní nezdolnost připomínající mi Haškova Švejka, mě přiměly k nápadu přivést na svět Švejkova vnuka.

Je v Uberšvejkovi více Švejka, nebo více dnešní společnosti?
Můj hrdina má hodně ze Švejkova naturelu. A aby ne! Vždyť je to jeho vnuk, byť fiktivní. Jeho zážitky jsou ovšem převážně dnešní.

Co chcete, aby si čtenář z knihy odnesl? 
Nějaké to pobavení, časté zasmání, chuť žít a odvahu prát se i s velkými problémy.

Máte při psaní nějakou hranici, přes kterou už nejdete
Snad jen tu, že bych nikdy a nikoho nechtěl svým psaním ranit. Tedy pokud nejde o adresnou satiru. Ale to není případ mého velkého hrdiny malé postavy.

Která část knihy je Vám osobně nejbližší? 
To jste mě dostal! Blízké jsou mi vlastně všechny. Ale asi nejvíc jsem svému hrdinovi fandil, když se mu podařilo zplodit syna.

A co byste popřál svým knihám do dalšího života?
Co nejvíce citlivých, inteligentních a vášnivých čtenářů!

Co vás na psaní pořád baví natolik, že se k němu vracíte?
Ta úžasná možnost užívat si mnohem více životů než jen ten jeden, který je nám darován narozením a který končí smrtí.

Stává se Vám, že něco napíšete a potom si řeknete: Tohle už je možná až moc?
Zcela výjimečně, protože se programově vyhýbám hororům, pornografii a korele. Slovo korela asi neznáte. Ale je možné, že při svém mládí neznáte ani slovo sorela, které se kdysi používalo jako ironický výraz pro tzv. socialistický realismus. Naproti tomu slovo korela vymyslel vynikající moravský prozaik Jiří Kratochvil pro takové psaní, které má charakter konzumního realismu.

Máte při psaní raději úplné ticho, nebo Vám nevadí ruch kolem vás?
Já potřebuji úplný klid. Dnes mám naštěstí téměř absolutní ticho ve své mnišské cele, jak říkám svému devítimetrovému přízemním pokoji s malým rohovým psacím stolem, postelí, knihovnou a zamřížovaným oknem, kterým vidím do zahrady. Ale v mládí, když jsem se zabýval hlavně poezií, jsem rád vyhledával potřebné ticho v noci na břehu řeky Sázavy, kde jsem rybařil podobně jako Ota Pavel na Berounce. Však jsem taky napsal román s názvem Ryby táhnou proti proudu.

Co je pro Vás jako autora největší odměnou – když se čtenář směje, nebo když nad textem začne přemýšlet?
Já většinou nevím, jestli se čtenář nad mými texty směje, pláče, přemýšlí nebo mi nadává. Proto také docela rád chodívám tam, kde někdo stojí o mé autorské čtení. A stačí mi, když posluchači nezívají nudou a neodcházejí. Ale největší odměnou pro mne je, když mi čtenáři píšou děkovné dopisy. Nestává se to často, ale občas ano. Když mi v osmdesátých letech minulého století vyšla kniha básní s názvem Kapesní sbírka zákonů, vět a definic, dostal jsem přes padesát děkovných dopisů. A to už je u poezie něco! Ale nemalý čtenářský ohlas měly i mé už po listopadu 1989 vydané Hotelové povídky či romány Odcizená krajina, Prosraný život a Most přes řeku zapomnění. No a na svou hru Na kůži se neumírá, která byla svého času nejhranější českou komedií, na repertoáru pražského Divadla E. F. Buriana vydržela téměř pět let a hrála se i ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, dostávám na facebooku nadšené vzpomínky dodnes, což mé autorské ješitnosti dělá samozřejmě dobře.