Hledala jsem nějaký koníček na důchod, říká drátenice Věra Studená

Začínala v důchodu, dnes pořádá mezinárodní setkání. Drátenice Věra Studená z Kuklíku, původně zdravotnice, se k tradičnímu řemeslu dostala přes knížku o drátování, kterou dostala k padesátinám od synovce.

Dnes má za sebou desítky výstav, lektorskou činnost i spolupráci s profesionály ze Slovenska nebo českými krajany z Francie. „Jen jsem hledala nějaký koníček, kterým bych se v důchodu bavila, a drátování mě opravdu chytlo,“ říká s úsměvem žena.

Jenom kniha stačila k tomu, aby vás drátování tolik nadchlo?
Stačila. Dříve jsem se věnovala různým ručním pracím – pletla jsem, háčkovala, paličkovala. Těšila jsem se, že budu oplétat vnoučata, ale časy se změnily, dnes už se nosí jiné věci, takže nebyl zájem. Ta knížka mě tehdy zaujala natolik, že jsem drátování začala podle ní zkoušet sama. A pak už mě to nepustilo. Při drátování jsem navíc mohla využít zkušenosti z paličkování, protože s drátováním má společné prvky, třeba techniku nebo způsob přemýšlení o struktuře a detailu.

Dnes máte za sebou řadu výstav i lektorskou činnost, ale také prestižní ocenění Mistr řemeslné výroby Kraje Vysočina. Věnovala jste se výstavám systematicky už od začátku?
Postupně. První výstavu jsem měla už v roce 2011 v Novém Městě na Moravě a do loňska jich bylo dohromady zhruba třicet. Tvořím v Kuklíku, v domě, odkud pocházím a kde jsem do svých deseti let žila. Dlouhá léta jsme pak bydleli ve Žďáře nad Sázavou a do Kuklíku jezdili jen na chalupu, ale na důchod jsme se tam s manželem vrátili.

Je pro vás drátování hlavně koníčkem, nebo i výdělečnou činností?
Jednoznačně koníčkem. Většina z drátovaných předmětů je časově velmi náročná a tvořím je pro sebe, ne na prodej. Například svatební kytice – pro radost ke zlaté svatbě, kterou jsme nedávno s manželem oslavili – mi trvala zhruba čtyři měsíce, samozřejmě po chvilkách, takže dohromady to bylo asi čtyřicet hodin práce. Na trzích prodávám spíše drobnosti, které jsou cenově dostupnější. Většinu větších a pracných věcí mám jen na výstavách, kde si je mohou prohlédnout všichni. Jsou neprodejné ne proto, že by je nikdo nechtěl, ale jejich cena by se s ohledem na vynaložený čas lidem zdála příliš vysoká. Teď jsem například dokončila drátování džbánu a dva anděly, obojí na zakázku.

Myslíte si, že se o drátování začíná znovu zajímat i mladší generace?
Určitě. Do dílniček chodí mladí lidé a i u nás znám mladé dráteníky, kteří se tímto řemeslem živí. Ale není tady takové prostředí jako třeba na Slovensku, odkud k nám drátování kdysi přišlo jako způsob opravy nádobí a kde stále jde o živé řemeslo. Slovenské drátenictví je navíc od roku 2019 zapsáno na seznamu UNESCO, takže od toho se odvíjí i jeho propagace. Ale třeba se toho u nás také někdy dočkáme.

V dílně Věry Studené

Víkendové setkání dráteníků v Kuklíku