Spisovatelka Kábrtová radila na Podzimním knižním veletrhu začínajícím spisovatelům

Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě nabídl návštěvníkům i přednášku nazvanou Povídková dílna Lidmily Kábrtové. Autorka knižních povídek zasvětila besedu předávání praktických rad začínajícím autorům.

„Co by vás zajímalo? Proč tady jsme?“ zeptala se Kábrtová skromného počtu posluchačů hned na začátku. Část přednášky tak tvořily její odpovědi na pokládané otázky. I ona ale měla připraveny papírové poznámky s body, které by ráda předala, a s ukázkovými texty. Některé své rady tak podpořila i praktickou ukázkou ze své tvorby.

Dobrý nápad je podle Kábrtové základ všeho. Dobrá kniha nemusí být to samé co komerční a úspěšná kniha. U dobrého nápadu to ale také může zůstat, pokud začínající autor neví kam dál. Proto autorka radila, aby si každý začínající spisovatel určil, na co má a do čeho se chce pustit. Novela, povídka a román se liší rozsahem i počty postav. Kábrtová uvedla jako příklad, že sama začínala s formátem padesáti slov na jednu povídku. A čím déle píše a vydává knihy, tím více povídky prodlužuje. Takto krátce formátové povídky mají ale podle autorky taky svoje úskalí – při korekci knihy totiž může redaktor odstranit z textu i celou větu a když chce Kábrtová dodržet stanovený počet slov, musí někdy nad náhradou uvažovat i celé dny.

K volbě formátu knihy se také podle autorky váže počet postav. Těmi by čtenáře neměl spisovatel zahltit. Zatímco autoři si mnohdy mapy svých postav a děje tvoří, čtenáři knihy by pak už tu potřebu mít zpravila neměli a měli by knihu pochopit i bez této pomůcky. Také je podle přednášející nutné hlídat, v jaké osobě a v jakém čase tvůrce knihu píše.

Jako svoji oblíbenou aktivitu Kábrtová zmínila ověřování informací do knihy. Lidé, které s otázkami oslovuje, se prý rádi dělí o své znalosti. Odborníky hledá na internetu nebo na Facebooku, oslovuje je přes zdvořilý e-mail nebo telefonátem. V poděkování na konci knihy podle svých slov odborníky nezmiňuje, protože jich většinou bývá na jednu knihu hodně. Výtisk knihy jim ale jako poděkování zasílá.

Jako poslední z tipů nadnesla Kábrtová také správné popsání prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Nesmí být holé a anonymní. Jako příklad autorka nejen že přečetla ukázku svého textu, ale také si zvolila chlapce v publiku a zapolemizovala na tím, kdo její konkrétní posluchač může být, co v přednáškovém salonku dělá a jestli píše své texty nebo jestli je psát plánuje. Autoři se také mají vyhýbat klišé. „Jestli si uvědomíte, že už jste někdy něco takového četli, vyhoďte to,“ radila Kábrtová.

Na závěr spisovatelka doporučila, že pokud už má autor text napsaný, měl by najít někoho s kritickým pohledem, kdo je sečtělý a kdo tomu rozumí, aby tvůrci řekl, kde jsou chyby. To autora posouvá dál, protože se musí kritice postavit a zvážit ji. Také je podle Kábrtové vhodné si dobře promyslet, komu rukopis nabídnout. Správně zvolené vydavatelství by mělo vydávat i české autory a knihy v žánru, ve kterém je rukopis napsaný.