
Vše mu vyšlo. Rodák od Brodu byl úspěšný právník. Pak založil noviny, které vychází dodnes
Rodák z Habrů u Havlíčkova Brodu Adolf Stránský měl vždycky spoustu zájmů. Navíc měl výhodu – na co sáhnul, to mu vycházelo. Byl tak úspěšným právníkem či politikem, především ale v roce 1893 založil jeden z nejvlivnějších deníků své doby. List následně přečkal nejen svého zakladatele, ale i dvě totality a do trafik pro něj chodíme dodnes.
Adolf Stránský měl podobný životní start jako jiní intelektuálové z Německobrodska. V roce 1873 s výbornými výsledky vystudoval tamní gymnázium a následně zamířil do Prahy, kde na Karlově univerzitě bez výraznějších problémů vystudoval práva.
Do svého rodiště na Vysočinu se následně nevrátil – jen těžko by tam hledal uplatnění. Krátce působil v Českých Budějovicích a v Praze jako soudní úředník, monotónní práce ho ale nijak zvlášť nenaplňovala, a tak se v roce 1880 přestěhoval do Brna, kde začal pracoval jako právník. Brzy poté se osamostatnil a založil si prosperující advokátní kancelář.
Stránský však měl už od svých školních let ještě jednu zálibu – rád totiž psal. Během univerzitních studií publikoval do několika listů – včetně tehdy velmi populární Národní politiky.
V psaní haberský rodák pokračoval taky v Brně. V osmdesátých letech měl navíc díky prosperující advokátní praxi dost prostředků na to, aby si mohl dovolit vydávat vlastní noviny. Nejprve šlo o dnes už prakticky neznámé Moravské listy.
Životní rozhodnutí
Pak ale přišel rok 1893 a rozhodnutí, které zprvu vypadalo jako poměrně banální. Stránský rozhodl, že Moravské listy sloučí s olomouckým časopisem Pozor. Vzniklý deník dostal název Lidové noviny.
Ani ty však zprvu nebyly nijak významné, měly náklad asi šest tisíc výtisků (což v tehdejší době nebylo mnoho) a na začátek své největší slávy si musely ještě deset let počkat.
Adolfa Stránského dál živila především advokacie, k té si navíc v poslední dekádě devatenáctého století přidal ještě politické angažmá. Na Moravě totiž inicioval vznik odbočky (v Čechách již slibně se rozvíjející) mladočeské strany. Za tu taky od roku 1895 zasedal v tehdejším rakousko-uherském parlamentu. V něm setrval až do rozpadu monarchie v roce 1918.
Nejspíš nejdůležitější rozhodnutí svého života ale rodák z Německobrodska udělal v roce 1904. Tehdy do svých Lidových novin přijal jakéhosi Arnošta Heinricha. Ten svého nadřízeného přesvědčil, že je potřeba, aby jeho noviny vycházely ráno (před tím vycházely odpoledne a nebyly tak aktuální). Dál Heinrich prosadil, aby Lidové noviny publikovaly fotografie, tehdy velmi populární články o soudních přelíčeních nebo zahraniční zpravodajství.
Brzy se ukázalo, že nový redaktor (a pozdější dlouholetý šéfredaktor) měl ve všem pravdu. Lidové noviny rychle získávaly čtenáře a popularitu. Kolem roku 1910 díky tomu tak s tímto listem spolupracovala řada tehdy velmi oblíbených spisovatelů – namátkou mezi nimi byli třeba Antonín Sova nebo Rudolf Těsnohlídek (později přibydou například i bratři Čapkové).
„Rakušané páchali zločiny na Češích“
Během první světové války zůstal Adolf Stránský spíš pasivní. Proti rozpadající se monarchii začal významněji vystupovat až na jaře 1918. Tehdy v parlamentu dokonce řekl, že Rakušané stovky let páchali zločiny proti svobodě Čechů.
Po vzniku samostatné republiky se Stránský už naplno věnoval pouze vydávání novin a také politice. Ostatně právě v letech 1918 a 1919 zažil vrchol politické kariéry. Přes půl roku byl ministrem obchodu v Kramářově první vládě.
Po volbách v roce 1920 pak za Kramářovy národní demokraty pět let zasedal v nově založeném senátu. Jak však léta běžela, Stránskému byla stále víc proti chuti nacionalistická politika strany, za kterou byl zvolen.
V roce 1925 proto národní demokracii opustil a spolu s nám již dobře známým Arnoštem Heinrichem či s dalším novinářem Janem Herbenem založili prohradní Národní stranu práce. Původně měli i vládní ambice, nové uskupení ale u voleb zcela propadlo. Získalo jen málo přes procento hlasů a v tehdejším parlamentu tak nemělo ani jediného zástupce.
Pro Adolfa Stránského šlo o první a poslední výraznější životní prohru. Následně odešel z politického i veřejného života. Starost o nadále prosperující Lidové noviny předal svému synovi Jaroslavovi. Stránský dál jako spokojený sedmdesátník žil v Brně. Tam taky v roce 1931 ve svých 76 letech zemřel.
Rodinné osudy
Veřejně známí jsou také příbuzní Adolfa Stránského – syn Jaroslav byl celý život přesvědčený národní socialista a podporovatel Masarykovy a Benešovy politiky – po Mnichovu i po únorovém převratu proto kvapně prchal do exilu. Takřka totožný životní příběh měl i vnuk Jan. A pro úplnost: pravnuk Martin Jan je vystudovaný lékař, v Praze obnovil vydávání časopisu Přítomnost a podobně jako jeho předkové se angažuje v politice (dříve za Věci veřejné, teď za TOP 09).
A Lidové noviny? Ty úspěšně vycházely až do roku 1939. Po okupaci je ovládli nacisté. Po osvobození je krátce redigoval Ferdinand Peroutka a po únorovém puči je k bankrotu přivedl další spisovatel Jan Drda. V roce 1988 jejich exilovou verzi začal vydávat Jan Ruml, oficiálně pak list znovu vychází od roku 1990. V současnosti ho skrze své svěřenské fondy vlastní premiér Andrej Babiš (ANO).