„Sestřičky mě na NIP vítají jako starého známého. A taky jezdí domů za mnou,“ říká Jiří Novotný

Novoměstská nemocnice má jako jediná z krajských nemocnic na Vysočině oddělení následné intenzivní péče (NIP). Speciálně proškolený personál se stará o těžce nemocné pacienty, kterým často selhávají základní životní funkce. U lůžek nesmí chybět dýchací přístroje, dávkovače léků, infuzní pumpy, monitory životních funkcí… Vše, co těžce nemocní pacienti potřebují.

Několik měsíců strávil na novoměstské NIPce i Jiří Novotný. „Doma je doma, ale na novoměstskou nemocnici nemůžu říct ani jedno špatné slovo. I tam jsem se cítil ‚jako doma‘. Měl jsem tam rád hlavně sestřičky, jsou skvělé,“ skládá poklonu ošetřujícímu personálu.

Na začátku února 2025 začalo pana Jiřího bolet břicho. Bolest se stupňovala a bylo mu čím dál hůř. Nakonec nezbylo nic jiného než zavolat záchranku, která jej převezla do novoměstské nemocnice. Tam mu diagnostikovali apendicitidu. Po operaci přišly komplikace „Roli tam hrál věk i chronická onemocnění. Musel znovu na jednotku intenzivní péče a odtamtud ho převezli na ARO. Vypadalo to špatně. Dostal oboustranný zápal plic a skončil v umělém spánku. Byla jsem tehdy opravdu zoufalá,“ vzpomíná na průběh manželovy nemoci Alena Novotná.

Jiří Novotný byl poté umístěný na oddělení následné intenzivní péče. „Tam jsem poprvé zaznamenala zlepšení. Nemohl sice mluvit, byl napojený na přístrojích, ale už tu byl oční kontakt. A i když byl zpočátku velmi pesimistický a odmítal jíst, nakonec se jeho stav začal zlepšovat,“ pokračuje Alena Novotná.

„Sestřičky mi řekly: začněte jíst nebo se domů nedostanete,“ vysvětluje obrat ve svém přístupu k jídlu Jiří Novotný.

Paní Alenu překvapil hlavně přístup tamního personálu. Začalo to drobnostmi. Když kterákoliv sestřička viděla rodinu stát u pacientovy postele, ihned nabídla židli. „Jsem bývalá zdravotní sestra. A také sama chodím po doktorech a pobývám občas v nemocnici. Takže mohu srovnávat, kde a jak se zdravotnický personál k pacientům chová. Čím menší nemocnice, tím lépe se tam o pacienty starají. V obrovských nemocničních kolosech je pacient jen číslo chorobopisu. Malé nemocnice jsou na tom úplně jinak. A na oddělení NIP v Novém Městě na Moravě, tam pracují samí andělé,“ chválí Alena Novotná.

I když toho na oddělení NIP k smíchu moc není, legrace tam nechyběla. „Manžel se na NIPce často smál, měl dobrou náladu,“ pokračuje paní Novotná.

Na oddělení NIP strávil Jiří Novotný půl roku. Pomalu se uzdravoval, začal s rehabilitacemi. „Co ale bylo skvělé, bylo to, že mě sestřičky braly i ven. Jakmile s ukázalo sluníčko a bylo jen trochu hezky, posadily mě na vozík a jely se mnou nahoru do parku. Strašně se při tom nadřely, vážil jsem o něco více než teď. A byli jsme spokojeni všichni. Sestřičky proto, že mě tam dostaly a já, že jsem mohl být venku. Nebo se taky stalo, že vzaly na vycházku mého spolupacienta. Ale ani na mě nezapomněly. Donesly mi z té vycházky alespoň kytku. Měl jsem ji pak na stolku. Bylo to od nich velice milé,“ usmívá se vděčný pacient.

Rodina Jiřího Novotného velmi oceňovala domácký přístup. „Ptali se ho například, co by si nejraději dal na jídlo. A on jim řekl, že má chuť na palačinky. Druhý den mu sestřička, i když neměla službu, donesla palačinky,“ popisuje Alena Novotná.

„A jiná sestřička mi zase jednou donesla pečeného pstruha. Měl jsem tam doslova nadstandardní péči, a to i přesto, že ne vždycky šly sestřičky do práce v dobré náladě. Stalo se, že jedna z nich celou směnu proplakala. Pak jsem se dozvěděl, že řešila složitou rodinnou situaci. Ale na péči o pacienty to vůbec nemělo vliv. Starala se o nás jako vždycky,“ přidává se ke slovům chvály své ženy i manžel.

„Nikdy jsem neviděla, že by trpěl bolestí, že by nebyl umytý nebo měl nepořádek na stolku. Sestřičky byly vždycky strašně milé,“ vykládá Alena Novotná.

Pan Jiří je sice stále napojený na umělou plicní ventilaci, dny i noci ale tráví v domácím prostředí. Jeho zdravotní stav už nevyžaduje hospitalizaci na akutním lůžku intenzivní péče. Stará se o něj manželka, s péčí jí pravidelně pomáhají také sestřičky z novoměstské nemocnice. „Měla jsem z toho hrozný strach. Jsem na to sama, děti jsou daleko. Ale musela jsem to pro něj udělat. Přes rok už to spolu zvládáme. Hlavně díky sestřičkám, které za námi pravidelně jezdí. Za všechny bych ráda zmínila alespoň Marušku Kudiovskou, ta s domácí umělou plicní ventilací začala, a hlavně díky ní mohou pobývat pacienti doma,“ říká Alena Novotná.

Na NIPku se pan Jiří občas vrací. Třeba když je jeho žena nemocná a neměl by se o něj kdo postarat. Nebo když musí absolvovat nějaký lékařský zákrok. „Sestřičky mě tam vítají jako starého známého. A taky jezdí domů za mnou. Pomáhají nám, jak se dá. Jsme jim za to moc vděční. Celé novoměstské NIPce,“ uzavírá Jiří Novotný.